UMĚNÍ
Ming Smith
words by Faith Cummings
photos by Ackime Snow
While she's gone on to influence photography and the art world at large with her indelible vision that continues to shape how we all see the world around us, Ming Smith's first and still enduring love will always be dance. But from the beginning, that romance was riddled with complexity— making Smith aware of what her Blackness meant to others as a young girl. Her innocent watching of the "tippy-toe girls" and asking to join them in class was quickly confronted with her unvirtuous exclusion by one of the studio's teachers and Smith's subsequent sadness. But she would run up against dance again decades later, s mnohem lákavějším a podpůrnějším setkáním, které ji brzy naučí způsoby Katherine Dunham a mnoha dalších černošských choreografů, kteří byli rozšířením práce na kultivaci diaspory, kterou sama dělala..
Dávno předtím, než se stala první černošskou fotografkou ve sbírce MoMA, Smithová byla dítě, které si půjčilo od své matky Kodak Brownie, focení svého spolužáka ze školky – téměř okamžitě se zamilovala do vytváření obrázků. Tento obdiv pokračoval po celou dobu jejího působení na Howardově univerzitě, kde absolvovala volitelný fotografický kurz, a během jejích modelingových dnů, když začala uvažovat o myšlence fotografie jako umělecké formy, zatímco globální umělecký průmysl vedl stejnou konverzaci.
Jako umělkyně našla svůj domov v Kamoinge Workshop: vlivný kolektiv černošských fotografů v New Yorku, který se zformoval v r 1963, Smith se ke skupině připojil v 70. letech poté, co toužil po svém vlastním prostoru v souběžných hnutích Black arts a Civil Rights, která se v té době odehrávala.. "Kolektiv byl aktivní ve snaze posunout naše lidi kupředu v té velmi zvláštní době," ona říká. "Roy DeCarava zahájil workshop, aby měl určitou autonomii a řekl něco o obrazech černochů, které byly v hlavním proudu. Mnohokrát, v médiích byly negativní stereotypy, takže jsme chtěli produkovat obrázky, které pocházejí z naší vlastní komunity a našeho vlastního pohledu."
A produkovala roky, než se ozvala MoMA 1979. "Být první černošskou fotografkou v muzeu mi dalo potvrzení, ale vždy jsem to popisoval jako pocit, jako bych dostal Oscara, ale nikdo o tom nevěděl," ona říká. O jejím úspěchu v té době vědělo jen pár lidí, a bylo zřejmé, že vyřezat si prostor, který po ní vytvořila pro tolik lidí, bylo v té době náročné a osamělé. "Neexistoval způsob, jak se dostat do fotografického byznysu, protože to tehdy nebylo podnikání," ona prozrazuje. "Jediní fotografové se v té době věnovali módě a reklamě, a žádný z nich, kteří byli černoši, si nedokázal udržet svá studia." So Smith likens her career to that of a mixed media artist or painter—Faith Ringgold is one of the names that easily come to her mind because of her protests against art institutions to have Black artists showcased in their collections.
But as much as breaking ground and defying the odds are integral to Smith's journey, so are genuine moments of joy in capturing tender moments with some of the world's most iconic artists. When ruminating on her favorite photos, she instantly brings to mind shooting the great American sculptor and graphic artist Elizabeth Catlett and the "Godmother of African American Art" Dr. Samella S. Lewis. The two visionaries were also close friends, and Lewis wrote a book on Catlett's work in 1984—about twenty years into Catlett's exile from the U.S. in Mexico. "I was really new when we first met, but when I was in Los Angeles, and they were in their later years, I took photos of them together and it was a beautiful moment," she recalls. The inimitable Gordon Parks was also a dear friend of Smith's, and she spoke fondly of the photo hanging on her wall now that she had taken of his last Christmas. "Every New Year's Day, one of my best friends and I would go to my lawyer's house and Gordon Parks's home was right around the corner, so we'd walk over," she reminisces. "I remember Gordon would still have his Christmas tree up on New Year's Day."
Smith ultimately wants to leave a legacy of hope to young Black photographers and a pathway of sorts for what's possible in their careers. Povzbuzuje ji veškerý pohled, který mohou aspirující a pracující umělci získat z rozhovorů a rozhovorů, a je u vytržení z toho, že se tolik mladých lidí zajímá o fotografii – dost na to, aby šla na fotografickou školu, která v době jejího příchodu neexistovala.
V přítomnosti, Smith stále zachycuje svět kolem sebe, se vší krásou a složitostí. Její první samostatná výstava, Projekty: Ming Smith, se na MoMA promítá do konce května, a stále má k tanci naplňující a láskyplný vztah, pohybovat se v kurzech sabarského a afro-kubánského tance tak často, jak jen může. Jaká bude její budoucnost, je čistě na ní; jsme prostě nadšeni, že jsme spolu na vyjížďce.